Po
předodletovém shonu, kdy jsme kromě balení věcí na rok v Kanadě řešili ještě
pronájem bytu a dokumenty pro kanadskou lékárenskou komoru (a že jich nebylo
málo), jsme si konečně mohli nastavit budík na 4:00, abychom stíhali ranní
letadlo do Frankfurtu a dále do Seattlu a vytouženého Vancouveru. Let probíhal
celkem v klidu, ve Frankfurtu se k nám na chvíli připojil klučina z
Frýdku-Místku (svět je opravdu malý), který žije již několik let na Aljašce a
vlastní firmu s rybolovem a několik lodí k tomu :-) První zádrhel přišel až v
Seattlu. Pokud budete někdy plánovat cestu s přestupem v Americe, vězte, že tři
hodiny na letišti jsou opravdu tak-tak. Místo potloukání se po obchodech
strávíte tento čas ve frontách na nejrůznější kontroly od otisku prstů,
sítnice, rentgenu s rukama nad hlavou, pohovoru s celníky a dalšími pracovníky,
kteří se chtějí seznámit s Vaší rodinnou historií. A to byl prosím jen transfer
z letadla do letadla. Odlet do Vancouveru jsme stihli dost na těsno, a ještě
jsme se nechali vystresovat letušákem od Alasca airlines, který nám s úsměvem
na rtu oznámil, že naše víza do Kanady jsou neplatná. To jako, že pojedeme
zpátky? Tak to ani omylem! Přivolaný supervizor byl pohodový kanaďan s
pravidlem číslo jedna "don't panic" a pravidlem číslo dva
"všechno se nějak vyřeší". Chvíli listoval v počítači, možná i na
netu, dělal, že něco hledá, až našel a k naší obrovské úlevě nám oznámil, že se
letušák spletl a naše cesta do kanadských hor je opět volná :-). Venku na ploše
čekalo malé vrtulové prdítko z roku jedna dva.
Hned při vstupu na palubu jsme
si oba vybavili historku od Donutila, jak letěl malinkatým letadýlkem, s malýma
schůdečičkama a s malou letuštičkou štípající kleštičkama jízdenčičky... Interiér letadýlka se nesl v duchu cca padesátých let, ošoupané kožené sedačky,
do kterých se již obtisklo nejedno pozadí.
Místo klasické plovací vesty jsme v
případě nouze mohli odlepit polystyrenový sedák zpod zadku, upozornění ohledně
dýchacích masek letuška vynechala, nebylo totiž odkud by ty masky vypadly :-)
únikový východ vedl někudy přes zavazadlový prostor. Ale pilot se usmíval, to
bylo hlavní :-)
Ve
Vancouveru na nás čekala poslední překážka - imigrační úředníci, respektive
fronta Filipínců před námi. Všichni měli přikleplou trvalou rezidenci, ale
vypáčit z nich, jak se k ní dostali, bylo pro jejich neznalost angličtiny
nemožné. Nechápeme. S komunikací s nimi měli problém i sami úředníci, a tak
odbavení jednoho filipínce trvalo klidně i půl hodiny. V našem případě nebylo
co řešit a za dvě minuty jsme dostali razítko do pasu :-) Tou dobou už bylo
kolem třetí hodiny ranní českého času a začínala se ozývat únava, v mém případě
i hlad :-) Po ubytování se v hostelu jsme ještě skočili ochutnat místní
kuchyni, a ze široké nabídky restaurací jsme si vybrali arabský falafel :-)
chlapík za pultem nám neváhal povyprávět co nového v NHL. Chtěli jsme trošku
zamachrovat a pochlubit se, že v naší domovině bude probíhat mistrovství světa
v ledním hokeji, ale chlapík nás bez váhání setřel s tím, že ho zajímá jen NHL
a socker :-) ale falafel měl vynikající...
Pro Medvědí ráj sepsala Marťa :-)
