Přílet do Kanady

Po předodletovém shonu, kdy jsme kromě balení věcí na rok v Kanadě řešili ještě pronájem bytu a dokumenty pro kanadskou lékárenskou komoru (a že jich nebylo málo), jsme si konečně mohli nastavit budík na 4:00, abychom stíhali ranní letadlo do Frankfurtu a dále do Seattlu a vytouženého Vancouveru. Let probíhal celkem v klidu, ve Frankfurtu se k nám na chvíli připojil klučina z Frýdku-Místku (svět je opravdu malý), který žije již několik let na Aljašce a vlastní firmu s rybolovem a několik lodí k tomu :-) První zádrhel přišel až v Seattlu. Pokud budete někdy plánovat cestu s přestupem v Americe, vězte, že tři hodiny na letišti jsou opravdu tak-tak. Místo potloukání se po obchodech strávíte tento čas ve frontách na nejrůznější kontroly od otisku prstů, sítnice, rentgenu s rukama nad hlavou, pohovoru s celníky a dalšími pracovníky, kteří se chtějí seznámit s Vaší rodinnou historií. A to byl prosím jen transfer z letadla do letadla. Odlet do Vancouveru jsme stihli dost na těsno, a ještě jsme se nechali vystresovat letušákem od Alasca airlines, který nám s úsměvem na rtu oznámil, že naše víza do Kanady jsou neplatná. To jako, že pojedeme zpátky? Tak to ani omylem! Přivolaný supervizor byl pohodový kanaďan s pravidlem číslo jedna "don't panic" a pravidlem číslo dva "všechno se nějak vyřeší". Chvíli listoval v počítači, možná i na netu, dělal, že něco hledá, až našel a k naší obrovské úlevě nám oznámil, že se letušák spletl a naše cesta do kanadských hor je opět volná :-). Venku na ploše čekalo malé vrtulové prdítko z roku jedna dva. 

Hned při vstupu na palubu jsme si oba vybavili historku od Donutila, jak letěl malinkatým letadýlkem, s malýma schůdečičkama a s malou letuštičkou štípající kleštičkama jízdenčičky... Interiér letadýlka se nesl v duchu cca padesátých let, ošoupané kožené sedačky, do kterých se již obtisklo nejedno pozadí.

Místo klasické plovací vesty jsme v případě nouze mohli odlepit polystyrenový sedák zpod zadku, upozornění ohledně dýchacích masek letuška vynechala, nebylo totiž odkud by ty masky vypadly :-) únikový východ vedl někudy přes zavazadlový prostor. Ale pilot se usmíval, to bylo hlavní :-)

Ve Vancouveru na nás čekala poslední překážka - imigrační úředníci, respektive fronta Filipínců před námi. Všichni měli přikleplou trvalou rezidenci, ale vypáčit z nich, jak se k ní dostali, bylo pro jejich neznalost angličtiny nemožné. Nechápeme. S komunikací s nimi měli problém i sami úředníci, a tak odbavení jednoho filipínce trvalo klidně i půl hodiny. V našem případě nebylo co řešit a za dvě minuty jsme dostali razítko do pasu :-) Tou dobou už bylo kolem třetí hodiny ranní českého času a začínala se ozývat únava, v mém případě i hlad :-) Po ubytování se v hostelu jsme ještě skočili ochutnat místní kuchyni, a ze široké nabídky restaurací jsme si vybrali arabský falafel :-) chlapík za pultem nám neváhal povyprávět co nového v NHL. Chtěli jsme trošku zamachrovat a pochlubit se, že v naší domovině bude probíhat mistrovství světa v ledním hokeji, ale chlapík nás bez váhání setřel s tím, že ho zajímá jen NHL a socker :-) ale falafel měl vynikající...

Pro Medvědí ráj sepsala Marťa :-)