Cesta do Whistleru

Po ranním brzkém vstávání, rychle snídani a opětovném zabaleni našich decentních "krosniček" vyrazíme vytisknout naše nové životopisy, které jsme si noc předtím urychleně sepsali. Pod heslem "šetříme i kanadské lesy" se nám životopis vtěsnal každému na 1 stránku A4. Hlavně nebýt pro potenciální zaměstnavatele tzv. over‑educated, takže nově každý pracujeme 2 roky jako farmaceut a předtím samozřejmě Nový Zéland a spousty studentských brigád při škole. K tomu ještě spolehlivost, pracovitost, týmový duch a zkouška IELTS a životopis pro naše kanadské head-huntery je na světě... Každý tiskneme 20 kopií pro začátek a vyrážíme do infocentra pro další rozumy.

Tady se nás ujme vynikající kanadská babča, bývalá ředitelka školy, a s historkami o medvědech na školní zahradě nás vybaví vším potřebným pro první cestu po Britské Kolumbii.

Z hostelu pak vyrážíme jak šerpové na Everest, každý 3 batohy a 2 tašky, jen místo vzhůru míříme dolů do přístavu a do podzemky trasy Expo line. 15 stanic a jsme na 22. Ulici (opravdu název zastávky), kde už na nás čeká usměvavý Filipínec s naším novým miláčkem - Hondou Odyssey ročník 2000.

Po prvních peripetiích s přehlášením vozu v indické kanceláři zakotvíme v kanceláři bezpečně kanadské a už jde vše hladce, pojištění, přepis, SPZ si můžeme vybrat (není třeba žádné uplácení) a za pouhých 650 dolarů máme naše nové auto pojištěné (nenechte se mýlit, jen na 3 měsíce, cena vskutku lidová :-)). Odvážíme Filipínce domů, předáváme mu tučný balíček těžce sehnaných kanadských bankovek (3 dny předem jsme obcházeli různé bankomaty s našimi českými platebními kartami a prosili o smilování, už nikdy více!) a loučíme se. Přes pořádný nákup vybavení a základních potravin ve Walmartu (kde jinde v severní Americe) si to šineme přes město v odpolední dopravní špičce...v Praze normálně velký problém, nikoliv zde, kde je všem pravidlo zipu více než vlastní. A tak i když stojíme v několika kolonách, nikdy se zcela nezastavíme a slučování 2 pruhů bychom mohli natočit na instruktážní video pro autoškoly. Po centru projedeme opět krásným zeleným Stanley parkem a přes obrovský visutý most do severního Vancouveru. V dešti se na dálnici zastavujeme v malé vesničce Horseshoe Bay, kde vychutnáváme výbornou kávu s výhledem na moře a trajekty odjíždějící odsud na Vancouver Island (malý ostrov u Britské Kolumbie, který je větší než celá ČR).

Do městečka Squamish dojíždíme takzvaně na výpary, naštěstí je benzínka pod kopcem... To by pro dnešek stačilo a připravujeme se na první noc v našem prostorném rodinném sedmimístném autě, na parkovišti u přístavu. Zadní sedačky sklopit do roviny, prostřední sklopit dopředu a hned máme 2 x 1,5 metru opravdu rovné plochy na spaní. Na to karimatky, spacák a noc v tolika hvězdičkovém hotelu, kolik jich jen z okna spočítáte, je na světě. A to ještě každou noc s jiným výhledem... Déšť bubnuje do střechy a my si necháváme zdát o zítřejším shánění práce v kanadském olympijském městečku Whistler.

K ránu déšť ustává a probouzíme se do malého ospalého přístavního městečka. Zajíždíme ještě omrknout blízký vodopád a hurá dále na Whistler.

Whistler mi připomíná Švýcarsko, bohaté horské městečko sevřené sněhem zasypanými horskými štíty. Na náměstí připomínají olympijské kruhy zimní hry z roku 2010, všechny hotely z krásného dřeva a kulatin.

Čekání na pracovní pohovor trávíme obhlídkou města a blízkého okolí. V nedalekém bikovém centru potkáváme Češku Míšu, která tu už žije několik let a snaží se o trvalou rezidenci. Poradí nám co a jak, kde shánět ubytování i práci a jak si nejlépe užívat zdejší okolí.

V kavárně, kde za chvíli čekáme na interview, potkáváme ještě další Češku, prostě jsme národ cestovatelů. Pohovor probíhá k naší spokojenosti a tentýž večer už víme, že jsme přijati. Je to sice housekeeping, tedy úklid hotelových a soukromých rezidencí, ale slušně platí (víc než v českém lékárenství) a pro začátek proč ne. Seženeme si ještě místní noviny a odpovídáme na spousty dalších pracovních inzerátů, jako číšníci, zahradníci, recepční a podobně. K několika zaměstnavatelům zajdeme i osobně s životopisem. Spát odjíždíme kousek za městečko, k překrásnému jezeru One Mile Lake.

Vancouver

Po krásných 12 hodinách spánku jsme se vydali objevovat město. Časový posun se hlásí ještě dva dny po příletu, vstáváme daleko před budíkem (který máme na sedm na ráno). Kéž by to zůstalo tak jednoduché i doma, když vstáváme do práce :-) Díky obrovské ploše, na které se Kanada rozprostírá, si mohou kanaďani dopřát luxus prostoru a téměř každý bydlí místo paneláku v rodinném domečku, což dělá z Vancouveru velmi rozlehlé město.

Naše objevování Vancouveru se proto smrsklo pouze na mini území Downtown, které je centrem veškerého dění. Obchodní centrum, přístavy, olympijské centrum, pláže, parádní Stanley park, restaurace nejrůznějších kuchyní a všudy přítomné kavárny a výborné kafe.

Vancouver je nakloněný cyklistům a je protkán hustou sítí cyklostezek. Tady by se jezdilo do práce na kole jedna radost. Pokud někdo neholduje bikům nebo kolečkovým bruslím, tak může běhat do kolečka kolem celého Downtownu až do zblbnutí. Možnosti jsou neomezené.

Nejvíce nás zaujal Stanley park, dle průvodce největší městský park v severní Americe. Což jsme si přečetli v průvodci bohužel až někdy v půlce naší okružní procházky kolem parku. V tu chvíli jsme měli nachozených kolem 20 km po asfaltu, prozatím v pohorkách, protože pohodlnější boty si koupíme až za dva dny, kdy konečně pochopíme, že nabídka našich bot a la pohorky a sandálky, na které je prozatím brzo, není pro život člověka městského typu dostačující. Na to, že se park nachází přímo uprostřed rušného a neustále pulzujícího města, je zde neuvěřitelný klid.

Najednou se ocitáme uprostřed lesa s Beaver lakem /bobřím jezerem/. Za neustálého pobrukování si písníčky z How I met your mother "Two beavers are better than one" :-) hledáme nějakou chlupatou kouličku s placatým ocáskem. Z dálky vidíme v křoví jednoho, ale než nastavíme na foťáku správnou clonu, je v čudu. Ach ty zrcadlovky...  Za to nám aspoň zapózoval mýval (racoon). Na to, jak vypadá roztomile, dokáže být pěkně agresivní, když nemá náladu. Naštěstí se dobře vyspal a pózuje jak modelka :-)

Samozřejmě nesmí chybět indiánské totemy. Na téma indiáni ale až někdy příště. Prozatím jsme z nich lehce nesví, ale snad se to časem spraví :-)

Ve Vancouveru trávíme necelý týden, je potřeba kromě regenerece po dlouhém letu zařídit pár věcí. Social insurance number SIN - něco jako sociálka, bankovní konto (ať nám může chodit naše zaoceánská tučná výplata :-), kanadskou SIM kartu a ještě drobnost v podobě auta, aby nám sloužilo jako útočiště při cestách na daleký sever a všude možně i nemožně. Zde zaplesá snad každé srdce evropana vycepovaného papírokracií. SIN máme vyřízené za 10 minut s použitím pouze jediného formuláře. Nemluvě o bance, kde se nás ujme sympatický úředník, a za necelou půlhoďku odcházíme s 2 čerstvě podepsanými platebními kartami a příslibem bonusu 100 dolarů, které dostaneme prostě jen tak, jako poděkování za využití jejich služeb. Nebojte, přečetli jsme si poctivě celou smlouvu až do konce a všechny podmínky k tomu :-) S kanadskou SIM kartou se nečekaně zasekáváme. Ceny místních mobilních operátorů jsou na evropské poměry dost nadprůměrné, a například pokud voláte mimo Vancouver, jedná se již o meziměsto a tím pádem o vyšší sazbu. Pod 40 dolarů za měsíc se prostě nedostaneme. A to jsme toho klučinu ukecali na 20-ti dolarovou slevu a aktivaci SIM karty zdarma. Taky proto máme prozatím jen jedno kanadské číslo, zatím to stačí :-)