Trocha adrenalinu...

Ondra pozapomněl připsat historku, která se stala den před zkouškou z autoškoly. Tedy v době, kdy jsem měla propadlý mezinárodní  řidičák a Ondra měl v peněžence svůj žlutý papír, díky kterému sice mohl řídit, ale pouze pod dozorem osoby s platným kanadským řidičákem. Takže správně jsme ten den měli jít pěšky :-)

No, a když už jsme jeli na zkoušku "až" do Vancouveru, přece tam nepojedeme jen na otočku, že...  :-)

Vyrazili jsme už o den dříve, s tím, že po cestě zkoukneme auta na prodej (pozn. Ano, Odysseyka šla z domu). V hledáčku jsme měli Subaru Outback, auto téměř dle našich představ. Čtyřkolka, dá se v ní přenocovat, jezdí spolehlivě, vypadá dobře. Má ovšem drobnou chybičku a tou je příliš vysoká cena. V naší cenové hladině se dají sehnat pouze vraky, kterým teče olej, mají prorezlý podvozek a mají špatné Head Gasket (stále nevíme, jak se to překládá do češtiny. Ani google to neví :-) Prostě auto, které si koupíte a můžete ho tak akorát shodit z nejbližšího útesu.  A v některých případech i tyto vraky byly mimo náš rozpočet :-)

Po neúspěšném lovu nového auta jsme se rozhodli si trošku spravit náladu a vyrazili jsme na západ slunce do Stanley Parku. Nádhera, teplý červencový večer, slunce zapadající nad mořem, piknik na dece, v dáli hejno delfínů, odněkud hrála živá hudba. Kanadská klasika :-) Když jsme uznali, že romantiky již bylo dost, nasedli jsme zpátky do auta a chtěli vyrazit pryč. Už na parkovišti jsme si všimli, že se na příjezdové cestě vytvořila kolona, a auta popojíždí sotva krokem. Ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. "Asi nejsme jediní, kdo vyrazili na západ slunce". Podle velikosti fronty to vypadalo, že podobný nápad měla půlka Vancouveru. No nic, zařadili jsme se do kolony a poslušně popojížděli. Asi po dvaceti minutách a sto metrech jízdy se před námi objevily policejní majáky. "Aha, nehoda." V klidu popojíždíme dál. Po dalších pěti minutách a dvaceti metrech jízdy nám zatrnulo. Cedule jako blázen: "Připravte si vaše řidičské doklady a identifikaci a vyčkejte na pokyn šerifa".  No do pr... Za celou dobu, co jsme v Kanadě jsme nepotkali ani jednoho policajta, ani jeden radar, nic. A teď, když máme tři dny  propadlé řidičáky potkáme rovnou šest policejních aut, které zatarasily jedinou únikovou cestu ze Stanley Parku.  Rychle vymýšlíme nějakou smyslu plnou výmluvu, jde to špatně. Výmluva, že jsme opravdu netušili, že se žlutým papírem se smí řídit jen pod dozorem, asi neprojde, když to je tučným písmem napsáno hned v první větě :-) Dělat, že nerozumíme, a že jsme ztracení turisti, taky nic moc. Zdrhnout není kam. Prostě jsme v pasti. S napětím, které by se dalo krájet, předáváme naše doklady šerifovi. V duchu se uklidňuju, že pokud nám zabaví auto (což je na žlutém papíře jako poslední věta :-) stejně jsme ho chtěli prodat, a s převodovkou v háji, by nám asi stejně nikdo za to auto nezaplatil. Auto před námi zajíždí bokem ke krajnici na důkladnější prohlídku. "Tak to je v řiti!" Naposledy se rozhlížím po autě, bude mi chybět. Snad nás aspoň nechají přespat na policejní stanici a ráno zavoláme šéfovi do Whistleru, zda by si nás nepřijel vyzvednout. Určitě bude mít radost :-) Šerif svítí baterkou do našich dokladů, střídavě si prohlíží naše průkazové fotky a naše obličeje. Pak se jen zeptá: "Any alcohol?" Pípneme "No". A pohybem baterky naznačí, ať jedeme dál. Jsme volní! Ufff, ze srdce nám spadl obrovský balvan.  Opět jsme Lucky Bastards, neboli máme více štěstí než rozumu. Auto je zachráněno. A my taky :-) Není nad to si užít večer před zkouškou trochu oddechu... 

Kanadský řidičák

Malá aktuální vsuvka, ze života v Kanadě...

To, že řidičský průkaz cizí země (včetně mezinárodního, který Kanada příliš neuznává) platí po příletu do Kanady 90 dní, jsme samozřejmě zjistili den 93. po příletu...

A tak jsem se zhostil bleskového úkolu, tedy co nejrychlejšího obstarání řidičského průkazu Britské Kolumbie... Zní to snadně, že?

Na pobočce ICBC (místní Registr řidičů a vozidel) nám milá paní ochotně vysvětlila, jak na to, že nejdřív počítačový test na pravidla kanadského silničního provozu a pak teprve rezervace termínu na zkoušku z jízdy. Dostal jsem 100-stránkovou brožurku volně přeloženo "Můj první řidičák" a odešel jsem s tím, že zítra se vrátím a test samozřejmě udělám, přece to nemůže být tak těžké, pravidla budou podobná a už tu více než 3 měsíce stejně řídím...

Zvířata tu potkáte všelijaká...

A ejhle, po otevření brožurky doma jsem zjistil, že pravidly se zabývá asi prvních 20 stránek...zbytek je o tom, aby se z vás stal řidič přemýšlivý, důvtipný, na kritické situace připravený...skvělý přístup...a tak jsem předčítal kapitoly jako "srážka s medvědem" (opravdu si nevymýšlím), "unavený řidič po práci", "neposlušný spolujezdec" nebo "jak má spolujezdec podporovat svého řidiče".

Takže na test jsem se vydal za 2 týdny s tím, že snad poznám pár značek a moc kritických situací v testu nebude... Hm, otázka č. 2:

"Přímo před Vámi se vynoří z lesa medvěd, víte, že už nestihnete srážce zabránit, jak se zachováte..."

Tahle fotka není naše, ale pro ilustraci je tak akorát...

A v tomto duchu byl zbytek testu. Ale zdárně jsem ho složil. K mému velkému  překvapení mi však zabavili můj český řidičský průkaz a vydali mi "žákovský řidičský průkaz Britské Kolumbie", se kterým mohu řídit pouze pod dohledem osoby mající kanadský ŘP...z bláta do louže, předtím jsem mohl alespoň případného kontrolujícího policistu přesvědčovat, že o 90 dnech jsem netušil, že už řídím 10 let a bez nehod (téměř). Ale takhle jsme měl žlutý papír a mým "supervizorem" byla Marťa s propadlým ŘP z Čech :-)

Ale tím druhá návštěva ICBC nekončila...vystál jsem si vedlejší frontu na zkušební jízdy. Tentokráte mi na kanadské poměry poněkud neochotná paní vysvětlila, že první volný termín na jízdy má na 30. října. Zeptal jsem se jí ještě dvakrát v domnění, že si asi pletu v angličtině srpen a říjen. Bohužel nepletu.Tři a půl měsíce jezdit na černo, to se mi nechtělo. A tak jsem "milé" paní poděkoval a situaci vyřešil operativně po svém...

Jelikož zkušební jízdu můžete složit kdekoliv po celé Britské Kolumbii, sedl jsem na internet a zjišťoval stav v ostatních vesnicích a městech. Nejdříve se objevila Kelowna, 511 km a 5,5 hodiny jízdy z Whistleru, termín za 14 dní v 10.00 ráno...

Přihlášený tedy do Kelowny, čekal jsem dále, zda se někde jiný bližší termín neuvolní. A uvolnil. Za dva dny v centru vesnice jménem Vancouver. A tak jsme s Marťou vyrazili před 14 dny opět do Vancouveru. Jelikož naše stará Odysejka už to měla tou dobou skoro za sebou (ale o tom až příště), domluvil jsme si zapůjčení auta u autoškoly (to je jediný možný způsob zapůjčení auta na zkoušku v Kanadě). 15 let starou Odysejku jsem tedy vyměnil za 17 let starou Toyotu Corollu.

Zkušební komisař byl takový "milý", plešatý, 150-kilový cholerický andílek...asi jako všude na světě...pravda, dorazil jsem na zkoušku trochu později než se sluší a patří, ale za to mohl opravdu majitel Toyoty...

Vyrazili jsme. Mlčel jako ryba, jen uděloval rozkazy typu vpravo, vlevo...před sebou měl velký arch papíru a pořád si něco proškrtával...pořád...a pořád...

Ve školní zóně, (v Kanadě je zde omezená rychlost na 30 km/h) kde jsem si naštěstí všiml cedule pečlivě ukryté v poctivě nestříhané aleji, se za nás nalepil luxusní bourák, nejdřív zatroubil, že ho jako dost zdržuji...když poznal, že nezrychlím, ani neuhnu, vyrazil do protisměru, dvojitá plná čára, zákaz předjíždění. V tu chvíli můj vedle sedící cholerický andílek ještě více zrudl, zalapal po dechu a jeho ruka vystřelila po mém volantu...zatroubil, jak se sluší a patří (a že se slušelo), přikázal mi krátkým povelem přidat plyn a dojet vozidlo přede mnou. Na další křižovatce se stopkou jsme ho měli...zastavili jsme, andílek zatáhl ručku a vyrazil ze dveří. To co následovalo, si pán z bouráku za rámeček asi nedá, ale naštěstí na pěsti nedošlo...byl to jen takový český "Topolánek" ve sněmovně :-)

A v tuto chvíli jsem měl vyhráno. Andílek se po chvíli vrátil, za další chvíli se mu vrátila i jeho původní pleťová barva a pokračovali jsme. Od této chvíle už nefuněl, nekoulel očima ani nevydával kusé příkazy.

Po příjezdu k dopravnímu inspektorátu mi pogratuloval, pochválil mě, řekl mi pár drobných chyb (málo jsem prý kroutil hlavu, tzv. kanadský shoulder check, i když mě můj krk bolel docela dost) a pak přidal ještě pár peprných hlášek na bouráka ze školní zóny. Prý tu mají moc mírné dopravní zákony a tresty.

Dostal jsem na místě další žlutý papír, ovšem již bez podmínky supervizora (hurá, budu zas moct jezdit sám na ryby) a definitivní plastový mi přijde do 30 dnů poštou.

A přišel, posuďte sami...jen ten další obsah obálky mě poněkud překvapil, člověk holt nepodepisuje závěť každý den...

Vancouver Island I.

Předně, moc si vážíme všech našich pravidelných i občasných čtenářů a víme, že jsme s psaním trochu ve skluzu. A tak abyste byli bezpečně zásobeni na letní evropskou okurkovou sezónu, posíláme rovnou dva články najednou, jsou z historie jarního cestování a můžete společně s námi sdílet období dovolených, u vás je jistě v plném proudu, zatímco u nás letní pracovní sezóna právě vrcholí a proto se z práce téměř nehneme. Ale o tom až příště...

S očima navrch hlavy ze všech zaměstnaneckých výhod, především slev (občas až 100 % :-) ) na nejrůznější aktivity a půjčovny kajaků, kánoí, stand up paddle boardů a dalšího tady ve Whistleru, vyrážíme vstříc dvoutýdennímu dobrodružství na Vancouver Island.  Unešení jsme už z trajektu z Horseshoe bay do Nanaima. Hodinku a půl dlouhá plavba s výhledy na stále zasněžené majestátní štíty hor s mizejícím Vancouverem kdesi v dopoledním oparu.

V Nanaimu neodoláme a procházku kolem přístavu zakončujeme obědem a dáváme si nejlepší místní fish and chips (všemi průvodci opěvované), abychom mohli pokračovat dál na jih ostrova.  

Vancouver Island je na jihu oddělen od USA průplavem Juan de Fuca, díky kterému se u západního pobřeží ostrova stále drží mraky. Klasická předpověď počasí vypadá tak, že na ráno hlásí zataženo a odpoledne se to možná probere a bude sluníčko. A nebo taky ne. My to měli tak na půl :-)

Ve Whistleru jsme si už celkem zvykli na fakt, že neodlučitelnou součástí našeho kanadského života jsou medvědi. Na Vancouver Islandu se k těmto celkem neškodným chlupáčům (teda až na Grizzlyho) přidala i další šelma, puma. Oproti medvědímu pravidlu "zůstaň v klidu, a pomalu se vzdaluj od medvěda" platí u setkání s pumou jiné pravidlo. A to zdrhej, jak nejrychleji umíš. A protože pumě se utéct jednoduše nedá, platí pouze jedno pravidlo "nesmíš potkat pumu". Když jsme se místního prodavače ptali, co dělat v případě, že uvidíme v lese pumu, tak se jen od srdce zasmál a řekl nám, že je to vlastně jedno, protože když uvidíme pumu, tak to bude nejspíš to poslední, co uvidíme, než na nás zaútočí... Na pumě je nejhorší to, že na vás jednoduše skočí ze stromu, takže šance, že uvidíte pumu pobíhat po lese, abyste stihli nějak zareagovat, je nulová. A přitom to je taková roztomilá kočička :-)

Podél západního pobřeží jižní části ostrova vede nádherný několika denní trek "Juan de Fuca". Trať vede občas po pláži, občas lesem přes území pum a medvědů, občas musíte vylézt po provaze nahoru, občas si připadáte jako na opičí dráze a přeskakujete bláto a chodníčky, které zakrývají aspoň ty největší kaluže. Občas vám to uklouzne a máte bahýnko po celém zadku, občas zakopnete, protože nekoukáte pod nohy, ale nahoru do korun stromů :-) Spaní je v kempu přímo na pláži a k tomu jako bonus úžasné západy slunce nad oceánem za pískotu velryb. No romantika, co vám budu povídat...

Přes Williams Lake až k Bella Coole

Květen je  pro Whistler obdobím klidu. Jarní sluneční paprsky rozpouští sníh, většina sjezdovek je již zavřena a s mizejícím sněhem mizí i poslední lyžaři. Medvědi pomalu schází ze svých horských brlohů dolů do údolí, aby po dlouhé zimě našli něco k dobrého na zub. No a místní zaslouženě oddechují, než začnou s přípravami na letní sezónu, kdy bude všude spousta cyklistů, horalů, raftařů, kajakářů, kempařů, jogínů, rybářů a dalších dovolenkářů. Pro nás to znamená jediné, další týden cestování. Jupí!

Tentokráte směr severozápad. Přes již známé sedlo s Joffreyho jezery...

Čím více jedeme na sever, tím více ubývá hor, kopců a terénních vln, až se nakonec ocitáme na náhorní plošině, která představuje téměř dokonalou rovinu. V dáli jsou vidět pohoří, která se zvedají až do výše čtyř tisíc metrů a jsou od nás vzdálena několik set kilometrů. Kdybychom nevylezli na rozhlednu, tak bychom ani nevěděli, že se k nějakým horám blížíme. Cesta je dost monotónní, rovná cesta lesem, občas se objeví medvěd, občas značka "pozor sněžný skútr", občas značka "pozor sobi", občas nějaké auto. Toť vše. Několik hodin v kuse. Aspoň si můžeme naplno užít liduprázdnou kanadskou přírodu.

Po cestě vykupujeme obchod s rybářskými potřebami. Není možné, abychom s takovou výbavou něco nechytli :-) Nesmí chybět obrázkový atlas ryb "co je co?" a samozřejmě regulační informace, kde se smí chytat a kde ne. Bohužel zjišťujeme, že v květnu je většina řek zavřených. Až na pár jezer. Tak to vypadá opět na tuňáka z konzervy... Zkoušíme téměř všechna jezera, která máme po cestě, a která jsou otevřena pro fishing. Zas abyste si nemysleli, byly celkem asi tři :-) A počet chycených ryb nula. Naštěstí jsme neutopili žádnou vyzbroj, takže to vlastně po zkušenostech ze Zélandu považujeme za úspěch :-) Nakonec se přeci jen jedna zmatená rybka našla... Tááákhle velká :-)

Krajina kolem městečka Williams Lake je ve znamení rančů, zlaté horečky a obrovských ohrad pro dobytek, skrze něž vede státní silnice první třídy. Řidič musí čekat vše, od pobíhajícího koně, krávy ležící uprostřed cesty až po kačenky, které přebíhají z jednoho rybníku do druhého.

V těchto pustinách je důležité hlídat zásobu benzínu. Vesničky, nebo spíš osady, jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů a když to neodhadnete, můžete taky strávit celý den tlačením auta, případně čekáním na kolemjedoucí auto, které by vás hodilo na nejbližší benzínku. Pro představu, jedno auto potkáte tak co dvě až tři hodiny :-) A místní benzínky nejsou žádné Aralky, OMWky ani Shellky. Většinou narazíte na stojan, který má gafou zalepenu většinu děr v tankovací hadici, a uvedení takovýchto prehistorických stojanů do chodu vyžaduje velkou dávku důvtipu. V lepších případech bývá nápověda, málokdy ji ovšem lze rozluštit. Poznat, co je benzín a co nafta, bývá občas loterie. Průměrná tankovací pauza je odhadem dvacet minut. A to už máme natrénováno několik různých variant  stojanů. Jeden typ nám však stále zůstává zahalen tajemstvím. Snad ho jednou taky pokoříme :-) Nejlepší benzínka je stejně v Tatla Lake. Představte si malou vesničku. Malou počtem obyvatel, nikoliv rozlohou. A uprostřed vesničky jeden stojan s benzínem zarostlý trávou,  k tomu jeden postarší kovboj jako obsluha. A zároveň taky majitel obchodu se vším, pošťák, notář, knihovník, kronikář a taky místní šerif. To vše a mnohem více pouze v jedné osobě. Aby nám zpříjemnil čekací dobu, než nám osobně natankuje, uvařil nám kafe zdarma a zabavil nás místními historkami. Jeho obchod je překvapivě dobře vybaven, doplňujeme tedy zásoby, posíláme pohledy (když už jsme na té poště :-), ještě sondujeme, kde je v okolí nejlepší fishing a tradá zpět na cesty.

Atmosféru liduprázdné krajiny dotváří prašná cesta, díky které nemá cenu se snažit udržovat auto čisté. Aspoň můžeme dát prostor našemu kreslířskému umu :-) Obrázek grizzlyho nám bohužel zmoknul, tak snad někdy příště...

V cestě k oceánu nám stojí cca tři a půl tisíce metrů vysoký Tweedsmuir Provincial Park s nádhernou přírodou, alpskými scenériemi, ledovci, vodopády, duhovými sopečnými kopci a žádnou civilizací. Bohužel nemáme moc času, tak už to bereme jen hopem.

A na závěr konečně oceán, respektive jeden z fjordů a po delší době opět osídlená oblast - Bella Coola. Pokud budete hledat indiánskou civilizaci, tady je to správné místo. Stále zde bydlí kmen "Nuxalkmc". Teepee sice vyměnili za rodinné domy a koně za neskutečně žravé čtyřkolky a jeepy, ale stále to jsou oni  :-)

Bonus pro ty, kteří dočetli až sem :-) Narazili jsme i na pána celého lesa - Grizzlyho.