Trocha adrenalinu...

Ondra pozapomněl připsat historku, která se stala den před zkouškou z autoškoly. Tedy v době, kdy jsem měla propadlý mezinárodní  řidičák a Ondra měl v peněžence svůj žlutý papír, díky kterému sice mohl řídit, ale pouze pod dozorem osoby s platným kanadským řidičákem. Takže správně jsme ten den měli jít pěšky :-)

No, a když už jsme jeli na zkoušku "až" do Vancouveru, přece tam nepojedeme jen na otočku, že...  :-)

Vyrazili jsme už o den dříve, s tím, že po cestě zkoukneme auta na prodej (pozn. Ano, Odysseyka šla z domu). V hledáčku jsme měli Subaru Outback, auto téměř dle našich představ. Čtyřkolka, dá se v ní přenocovat, jezdí spolehlivě, vypadá dobře. Má ovšem drobnou chybičku a tou je příliš vysoká cena. V naší cenové hladině se dají sehnat pouze vraky, kterým teče olej, mají prorezlý podvozek a mají špatné Head Gasket (stále nevíme, jak se to překládá do češtiny. Ani google to neví :-) Prostě auto, které si koupíte a můžete ho tak akorát shodit z nejbližšího útesu.  A v některých případech i tyto vraky byly mimo náš rozpočet :-)

Po neúspěšném lovu nového auta jsme se rozhodli si trošku spravit náladu a vyrazili jsme na západ slunce do Stanley Parku. Nádhera, teplý červencový večer, slunce zapadající nad mořem, piknik na dece, v dáli hejno delfínů, odněkud hrála živá hudba. Kanadská klasika :-) Když jsme uznali, že romantiky již bylo dost, nasedli jsme zpátky do auta a chtěli vyrazit pryč. Už na parkovišti jsme si všimli, že se na příjezdové cestě vytvořila kolona, a auta popojíždí sotva krokem. Ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. "Asi nejsme jediní, kdo vyrazili na západ slunce". Podle velikosti fronty to vypadalo, že podobný nápad měla půlka Vancouveru. No nic, zařadili jsme se do kolony a poslušně popojížděli. Asi po dvaceti minutách a sto metrech jízdy se před námi objevily policejní majáky. "Aha, nehoda." V klidu popojíždíme dál. Po dalších pěti minutách a dvaceti metrech jízdy nám zatrnulo. Cedule jako blázen: "Připravte si vaše řidičské doklady a identifikaci a vyčkejte na pokyn šerifa".  No do pr... Za celou dobu, co jsme v Kanadě jsme nepotkali ani jednoho policajta, ani jeden radar, nic. A teď, když máme tři dny  propadlé řidičáky potkáme rovnou šest policejních aut, které zatarasily jedinou únikovou cestu ze Stanley Parku.  Rychle vymýšlíme nějakou smyslu plnou výmluvu, jde to špatně. Výmluva, že jsme opravdu netušili, že se žlutým papírem se smí řídit jen pod dozorem, asi neprojde, když to je tučným písmem napsáno hned v první větě :-) Dělat, že nerozumíme, a že jsme ztracení turisti, taky nic moc. Zdrhnout není kam. Prostě jsme v pasti. S napětím, které by se dalo krájet, předáváme naše doklady šerifovi. V duchu se uklidňuju, že pokud nám zabaví auto (což je na žlutém papíře jako poslední věta :-) stejně jsme ho chtěli prodat, a s převodovkou v háji, by nám asi stejně nikdo za to auto nezaplatil. Auto před námi zajíždí bokem ke krajnici na důkladnější prohlídku. "Tak to je v řiti!" Naposledy se rozhlížím po autě, bude mi chybět. Snad nás aspoň nechají přespat na policejní stanici a ráno zavoláme šéfovi do Whistleru, zda by si nás nepřijel vyzvednout. Určitě bude mít radost :-) Šerif svítí baterkou do našich dokladů, střídavě si prohlíží naše průkazové fotky a naše obličeje. Pak se jen zeptá: "Any alcohol?" Pípneme "No". A pohybem baterky naznačí, ať jedeme dál. Jsme volní! Ufff, ze srdce nám spadl obrovský balvan.  Opět jsme Lucky Bastards, neboli máme více štěstí než rozumu. Auto je zachráněno. A my taky :-) Není nad to si užít večer před zkouškou trochu oddechu...