Přes Williams Lake až k Bella Coole

Květen je  pro Whistler obdobím klidu. Jarní sluneční paprsky rozpouští sníh, většina sjezdovek je již zavřena a s mizejícím sněhem mizí i poslední lyžaři. Medvědi pomalu schází ze svých horských brlohů dolů do údolí, aby po dlouhé zimě našli něco k dobrého na zub. No a místní zaslouženě oddechují, než začnou s přípravami na letní sezónu, kdy bude všude spousta cyklistů, horalů, raftařů, kajakářů, kempařů, jogínů, rybářů a dalších dovolenkářů. Pro nás to znamená jediné, další týden cestování. Jupí!

Tentokráte směr severozápad. Přes již známé sedlo s Joffreyho jezery...

Čím více jedeme na sever, tím více ubývá hor, kopců a terénních vln, až se nakonec ocitáme na náhorní plošině, která představuje téměř dokonalou rovinu. V dáli jsou vidět pohoří, která se zvedají až do výše čtyř tisíc metrů a jsou od nás vzdálena několik set kilometrů. Kdybychom nevylezli na rozhlednu, tak bychom ani nevěděli, že se k nějakým horám blížíme. Cesta je dost monotónní, rovná cesta lesem, občas se objeví medvěd, občas značka "pozor sněžný skútr", občas značka "pozor sobi", občas nějaké auto. Toť vše. Několik hodin v kuse. Aspoň si můžeme naplno užít liduprázdnou kanadskou přírodu.

Po cestě vykupujeme obchod s rybářskými potřebami. Není možné, abychom s takovou výbavou něco nechytli :-) Nesmí chybět obrázkový atlas ryb "co je co?" a samozřejmě regulační informace, kde se smí chytat a kde ne. Bohužel zjišťujeme, že v květnu je většina řek zavřených. Až na pár jezer. Tak to vypadá opět na tuňáka z konzervy... Zkoušíme téměř všechna jezera, která máme po cestě, a která jsou otevřena pro fishing. Zas abyste si nemysleli, byly celkem asi tři :-) A počet chycených ryb nula. Naštěstí jsme neutopili žádnou vyzbroj, takže to vlastně po zkušenostech ze Zélandu považujeme za úspěch :-) Nakonec se přeci jen jedna zmatená rybka našla... Tááákhle velká :-)

Krajina kolem městečka Williams Lake je ve znamení rančů, zlaté horečky a obrovských ohrad pro dobytek, skrze něž vede státní silnice první třídy. Řidič musí čekat vše, od pobíhajícího koně, krávy ležící uprostřed cesty až po kačenky, které přebíhají z jednoho rybníku do druhého.

V těchto pustinách je důležité hlídat zásobu benzínu. Vesničky, nebo spíš osady, jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů a když to neodhadnete, můžete taky strávit celý den tlačením auta, případně čekáním na kolemjedoucí auto, které by vás hodilo na nejbližší benzínku. Pro představu, jedno auto potkáte tak co dvě až tři hodiny :-) A místní benzínky nejsou žádné Aralky, OMWky ani Shellky. Většinou narazíte na stojan, který má gafou zalepenu většinu děr v tankovací hadici, a uvedení takovýchto prehistorických stojanů do chodu vyžaduje velkou dávku důvtipu. V lepších případech bývá nápověda, málokdy ji ovšem lze rozluštit. Poznat, co je benzín a co nafta, bývá občas loterie. Průměrná tankovací pauza je odhadem dvacet minut. A to už máme natrénováno několik různých variant  stojanů. Jeden typ nám však stále zůstává zahalen tajemstvím. Snad ho jednou taky pokoříme :-) Nejlepší benzínka je stejně v Tatla Lake. Představte si malou vesničku. Malou počtem obyvatel, nikoliv rozlohou. A uprostřed vesničky jeden stojan s benzínem zarostlý trávou,  k tomu jeden postarší kovboj jako obsluha. A zároveň taky majitel obchodu se vším, pošťák, notář, knihovník, kronikář a taky místní šerif. To vše a mnohem více pouze v jedné osobě. Aby nám zpříjemnil čekací dobu, než nám osobně natankuje, uvařil nám kafe zdarma a zabavil nás místními historkami. Jeho obchod je překvapivě dobře vybaven, doplňujeme tedy zásoby, posíláme pohledy (když už jsme na té poště :-), ještě sondujeme, kde je v okolí nejlepší fishing a tradá zpět na cesty.

Atmosféru liduprázdné krajiny dotváří prašná cesta, díky které nemá cenu se snažit udržovat auto čisté. Aspoň můžeme dát prostor našemu kreslířskému umu :-) Obrázek grizzlyho nám bohužel zmoknul, tak snad někdy příště...

V cestě k oceánu nám stojí cca tři a půl tisíce metrů vysoký Tweedsmuir Provincial Park s nádhernou přírodou, alpskými scenériemi, ledovci, vodopády, duhovými sopečnými kopci a žádnou civilizací. Bohužel nemáme moc času, tak už to bereme jen hopem.

A na závěr konečně oceán, respektive jeden z fjordů a po delší době opět osídlená oblast - Bella Coola. Pokud budete hledat indiánskou civilizaci, tady je to správné místo. Stále zde bydlí kmen "Nuxalkmc". Teepee sice vyměnili za rodinné domy a koně za neskutečně žravé čtyřkolky a jeepy, ale stále to jsou oni  :-)

Bonus pro ty, kteří dočetli až sem :-) Narazili jsme i na pána celého lesa - Grizzlyho.