Good Bye Summer

Nevíme jak v Evropě, ale tady ve Whistleru už zima klepe na dveře. První sněhovou nadílku máme za sebou, a merino spodky se pomalu, ale jistě stávají nedílnou součástí každodenního ohozu.

Začátek září v Kanadě :-)

Je to v suchu, můžu jezdit lanovkou

Sice už asi měsíc topíme v krbu, po večerech se zahříváme tuzemáčkem (děkujeme Járovi a Helče 1), domácí meruňkou (děkujeme Váňovi a Helče 2) a vířivkou, dokonce už jsme přimrzli ke stanu, ale nedá nám to, a nabízíme jedno malé ohlédnutí za letošní letní sezónou, která byla neuvěřitelně napěchovaná zážitky, sportovními a kulturními aktivitami a dobrodružstvím obecně.

Je libo kánojku, kajak nebo stand-up-paddle board? Není problém, na Green Lake si můžete půjčit cokoli, a pokud máte kamarády na správných místech, tak ani nemusíte platit :-) Jenom se musí člověk dobře rozhlížet po obloze, aby ho nesejmulo přistávající letadlo.

Float plane. Vezme vás kamkoli, kam se jinak nedostanete. Klidně i s kolem nebo lyžemi.

Vlevo hora Blackcomb, vpravo hora Whistler. Donedávna velcí rivalové.

Ledovec Wedgemount. A Ondra.

TRAIN WRECK

Vrak vlaku je tady taková malá záhada z 50-tých let. V té době ještě Whistler pořádně neexistoval, z Vancouveru sem vedla pouze štěrková cesta, která byla na 4 až 5 hodin jízdy a na kopcích byla pouze jedna jediná kotva pro místní starousedlíky a pro dřevaře, kteří se po cestě domů z práce svezli na lyžích. Jeden by čekal, že když vykolejí vlak do lesa, tak za sebou nechá polámané stromy. Ale to se tady nestalo a vagóny jsou dodnes obklíčeny sto- i víceletými stromy. Whistleřani si s tím však hlavu moc nelámou a rezivějící vagóny využívají jako bajkovou trať. Docela ujde, co říkáte?

Hlavní je dobře zvolit trasu a dát pozor na chybějící prkna.

Pokud vás zajímá, co se tenkrát vlastně stalo, řešení naleznete zde:
http://www.whistlerquestion.com/opinion/columnists/setting-the-story-straight-on-whistler-s-train-wreck-1.962088

TOUGH MUDDER

Jeden praštěný závod hned na začátek sezóny. Tough Mudder je týmová soutěž založená na společném překonávání překážek vojenského typu, nejlépe v blátě. https://toughmudder.com/obstacles
Letošní ročník jsme vynechali, takže nabízíme pouze promo fotky pro představu :-)
Pokud vás to zaujalo, neváhejte. Tough Mudder se běží i v Německu.

A teď si představte, že po tomto závodě se lidi vrací zpět k nám do B&B, aby si dali sprchu, ucpali odpad, zaprasili naše čisté, bílé ručníky a v posteli z nich odpadly zbytky slámy, co nesmyla voda.

CANADA DAY, 1.červenec

Kanaďani jsou na sebe patřičně hrdí, a když už slaví narozeniny, tak je slaví ve velkém a hnedka celý víkend. Letos to byla již 148. oslava sjednocení britských severoamerických kolonií a vzniku víceméně autonomní Kanady. Krom "prvomájového" průvodu je k vidění i spousta doprovodného programu, letní kino, koncerty a tak různě.

Všichni se oblíknou do červeno-bílé...

i místní policie se hodí do gala...

a párty může začít!

RED BULL 400

Už vás nebaví běhat někde kolem rybníku, po lese nebo jen tak po parku? Potřebujete novou výzvu? Co třeba tohle - běh 400 metrů na vrchol skokanského můstku. Že to zní šíleně? Taky jsme si to mysleli, ale příští rok se určitě přihlásíme :-)

IRON MAN

Whistler je místem jako stvořeným pro extrémní závody. Jedním z nich je například IronMan.
3,8 km plavání, 180 km na kole a aby toho náhodou nebylo málo, tak marathon na závěr. Vítěz to dal za 8 a půl hodiny. Klobouk dolů.

Alta Lake. 

Občas se připlete neregistrovaný závodník :-)

Podpora v cíli

WANDERLUST YOGA FESTIVAL

Mezi vším tím adrenalinem si Whistler najde čas i na Yogu. Nevím jak to dělá, ale během týdenního festivalu nasaje město uklidňující atmosférou a všichni tak nějak zpomalí, vyrovnají se a vnitřně uklidní. I z nejogínů chtě nechtě cáká pozitivní energie na všechny strany a člověk má chuť objímat stromy :-) Místo kol všichni nosí na zádech podložku na yogu a místo piva frčí zelený čaj.

Ranní rozcvička. Celkem hezká tělocvična, co?

Reklamní fotka. To abyste příští rok taky dorazili :-)

Stand-up-paddle board yoga. Již vyšší level.

Slackline. No comment. Já jsem ráda, že přejdu po slacklině tam a zpět. Ale tohle?

BEER FESTIVAL

Jóóó, pivní festival. To by šlo. Asi jediné období v roce, kdy se sejdou všichni Češi žijící ve Whistleru na jednom místě :-) Sice Radka si tady nedáte, ale ten Grizzly Ale... Ten je vynikající!

CRANKWORX

Na tuto akci se těší místní snad už od Vánoc. Téměř dvoutýdenní závody ve všech možných disciplínách horských kol. Downhill sjezdy, slalomy, duely, salta, rotace. Prostě všechno.
Závodí dospělí, ale taky děti. Ano i děti. Místní pětileté děti totiž strčí do kapsy kdejakého začínajícího bajkera. Takže se běžně stává, že si třeba jako turista půjčíte kolo, s představou, že si projedete místní tratě. Už na jednoduché trati se ale zaseknete s tím, že je to moc prudké, kamenité a je tam spousta kořenů, kterým se nedá vyhnout. A zatímco stojíte nad sjezdem z kopce a uvažujete, proč jste sem lezli a jak se dostat bezpečně dolů, projede kolem vás malé dítě, které se vůbec nezastaví, aby se rozhlídlo, jak vypadá trať. Prostě přejede přes kořeny jako by se nechumelilo, skočí si dropík ze šutru a zmizí někde v lese. Mimochodem, čtyřletá dcera našeho šéfa soutěžila v dětském pump tracku :-)

Downhill

RedBull Joyride

Pump track

A spousta koncertů a letního kina každý týden... Tak neváhejte a přijeďte se přesvědčit na vlastní oči

Peak 2 peak

Když se řekne Whistler, většina lidí si vybaví lyžařské středisko, které je v zimě zavaleno sněhem. Pravda, ale Whistler má i v létě spoustu věcí, které může nabídnout. Nejoblíbenější aktivitou všech místních široko daleko je horské kolo. Asi jako v Anglii se zahajuje rozhovor s cizím člověkem o počasí, tady to je o kole, na čem a kde člověk jezdí. A že těch cyklotras tady je! Někde kluci řeší válce a výkon motoru auta, tady se řeší vidlice na předním kole a zda jsou lepší dvacetdevítky, dvacetšestky nebo dvacetsedmapůlky. Pro neznalé, nejedná se o věk slečen, nýbrž o velikost pneumatik na kole :-)
Na druhou stranu, nejoblíbenější letní aktivitou všech turistů, kterým kolo moc neříká, je peak 2 peak gondola. Je to taková lepší lanovka pro silnější povahy a spojuje dvě hory - Whistler a Blackcomb. Uprostřed lanovky se kabina nachází cca 400 metrů nad zemí, a kdo rád adrenalin, může se svést kabinou se skleněnou podlahou.

A abychom jako správní správci penzionu mohli objektivně turistům doporučovat, zda utratit či neutratit peníze za gondolu (nejlevnější sranda to zrovna není), nezbylo nám nic jiného, než ji jít otestovat :-) Taková náplň pracovního dne se nám moc líbí. Doufáme, že jich bude více.
Mise jsme se snažili zhostit zodpovědně, a proto jsme si výlet rozložili do dvou dnů.

Taktika:
První den vyrazit sedačkou nahoru na Blackcomb, projít všechny možné procházkové trasy, prozkoumat hospody, peak2peak gondolou přejet na Whistler a dolů.
Druhý den nastoupit do lanovky na Whistler, prochodit všechny výlety, co tam jsou, nevynechat hospody :-) a peak2peak gondolou přejet na Blackcomb a zpátky dolů do vesnice.

Počasí:
Luxusní červnové jasno až polojasno. Na rozdíl od 35°C, které spalují údolí, je nahoře úžasných 22°C.

Cíl mise:
Najít mezi všemi turistickými trasami, které se rozhodně do jednoho dne nevejdou, ideální jedno-celodenní kombinaci s nejlepšími výhledy.

Výsledek:
Posuďte sami.

Inukshuk. To jsme si nevymysleli, opravdu se tak jmenuje.

Overlord glacier

Harmony Lake

Black Tusk Mountain 

Cheakamus Lake 

Konečně jsme pochopili, proč se Whistler jmenuje Whistler. A je to právě kvůli těmto upištěným svišťům, kterých jsou nahoře spousty.

Peak 2 peak gondola

A když turisty rozbolí nohy, můžou se svést autobusem zpátky ke gondole. 

Fotíme, fotíme, fotíme...

Závěrečné hodnocení:
Ideální trasa nalezena. Za hezkého počasí stojí gondola určitě za to. Za deště stojí gondola za prd a v těchto případech budeme i nadále doporučovat půjčení kola, protože v kalužích a na blátě je kolo prostě nejlepší :-)

Vancouver Island II, jedeme dál

Z Port Renfrew se vracíme zpět na jih k prohlídce bývalého hlavního města Britské Kolumbie, nádherné, koloniální, přístavní Viktorie. Žádné prosklené mrakodrapy jako ve Vancouveru, ale krásné historické budovy, kamenné přístavy, dokonale zastřižené anglické trávníky, rozkvetlé ulice a důmyslně rozvržené zahrady. Že se nacházíme v britské kolonii dávají tušit i místní dvoupatrové autobusy.

Parlament Britské Kolumbie

Po pětidenním odolávání nakonec kupujeme prut i na moře. Rybaření v řekách nám moc nejde, ale není možné abychom nechytili něco v oceánu... Pro jistotu kupujeme další konzervu tuňáka k večeři :-) 

První fishing zastávka je v Campbell River. Molo vypadá slibně, je vybaveno držáky na pruty, dřezy s vodou na opláchnutí úlovku. Podle šupin na zemi, které jsou všude kolem, si říkáme, že tady by to šlo. Ale nene, kdepak, ryby nemají hlad. Je to nějaké zapeklité, to rybaření.

Na rozdíl od jihu ostrova, kde jsou spousty turistů a kde žije většina místních obyvatel, je sever ostrova osídlený jen minimálně. Žijí zde v podstatě jen lesníci, rybáři, obsluhy benzínek, na kterých nakoupíte vše potřebné, a majitelé kempů. Cesta se klikatí nádhernou, hornatou  krajinou a vede nás do rybářské/dřevařské zátoky Telegraph Cove. Dřevařské proto, že je v přístavu obrovská pila, která zpracovává klády dřeva, které přiveze vlak z lesa odkudsi ze středu ostrova, a nařezané na desky se nakládají na loď a hurá s nimi na trh. A rybářské proto, že stojí v cestě rybám, které plavou průplavem mezi Vancouver Islandem a Sunshine Coastem na pevnině. A že jich není málo dosvědčují fotky úlovků na zdech místní restaurace. Nechybí ani výlety na pozorování velryb, kosatek a delfínů. 

Na severním cípu ostrova už nepotkáte nikoho. Zato je zde nádherný čtyřdenní trek kolem pobřeží - Cape Scott. V ičku zjišťujeme předpověď počasí - parádní - stav příjezdové cesty k treku - 60 km po štěrkové cestě a 2 hodiny jízdy - co naděláme, normálka. Na radu místních kontrolujeme, zda máme v pohodě rezervní kolo a hever, tankujeme radši do plna, jeden tady nikdy neví.
Po delší době si opět "užíváme" jízdu po štěrkové cestě. Krom nás ji využívají pouze náklaďáky, které převáží dřevo. Štěrk a díry v cestě nechávají řidiče v klidu a jezdí, na rozdíl od nás, docela rychle, takže za každým náklaďákem z protisměru se strhne obrovská lavina prachu a naše auto jednoduše zmizí v šedém oblaku.
K našemu překvapení se asi po 40 km objevuje kontrolka motoru a trakce. Hmmm... S tím jsme nepočítali. Auto si nemohlo vybrat lepší chvíli. Poslední náklaďák jsme minuli před hodinou a od té doby nic. Otevíráme kapotu auta a manuál :-). Zkušeným okem lékárníků zjišťujeme, že motorům opravdu moc nerozumíme. Na nějakou odtahovku můžeme rovnou zapomenout, protože telefony jsou bez signálu. Necháváme motor zchladnout a dáváme si aspoň čokoládu, třeba nás něco napadne. Bohužel nic. Protože nemáme moc co ztratit, startujeme auto a jedeme dál i s kontrolkou. Kašleme na ni :-) Jestli půjdeme pěšky jeden nebo dva dny, aby jsme si někoho stopli, je už jedno.

Po cestě potkáváme vtipnou ceduli, která nás ujistí, že jsme dopadli celkem dobře.

Nově jsme si na výlety do lesa pořídili Bear spray, nebo-li pepřák na medvědy. Je to v podstatě klasický slzný plyn, ale na rozdíl od toho, co nosím doma v kabelce, má tenhle půl litru a dostřik osm metrů. Navíc, při jeho koupi musí člověk podepsat bezpečnostní prohlášení, že to nebude používat proti lidem, a že si je vědom, že kupuje zbraň. Takže od teď jsme ozbrojená jednotka, pozor na nás! :-)

Soutěž: čí pak to byly packy?

Na Vancouver Islandu se dá dělat spousta věcí. Například se můžete vydat do jeskyně. Ale ne jako kdysi na základce, s průvodcem do osvětlené jeskyně s chodníčky a řetězy, za které se nesmí. Prostě si půjčíte helmu, pořádnou čelovku s náhradní baterií a mapu jeskyně, na sebe hodíte to nejhorší oblečení, co najdete, a dobrodružství může začít.  Pravidlo číslo jedna: neplazit se někam, odkud už nebudete moc vylézt. Pravidlo číslo dvě, důležité: nastudovat si dobře mapu a pochopit, kde je dole a kde nahoře. 3D prostor se z 2D mapy čte poměrně špatně. Pravidlo třetí, nejdůležitější: nepanikařit. Nervózně otáčet mapou sem a tam, jestli náhodou doleva neznamená nahoru, není řešení. Pravidlo čtvrté: moc se nerozhlížet po pavoucích. Prostě tam jsou a krásy moc nepobrali.

Začátek trati, prozatím luxusní prostor kolem sebe

Začíná přituhovat, ale stále je ještě dobře. 

Na co jsme se těšili celou dobu nejvíc, nebo tedy aspoň já, bylo Tofino. Surfařský ráj Kanady. Měli jsme štěstí, protože zrovna tou dobou probíhalo v Tofinu surfařské mistrovství Kanady. Super podívaná, působivé triky, skvělá atmosféra. Surfaři se pohybovali po vlnách s neuvěřitelnou lehkostí. Následující den jsme šli vyzkoušet čerstvě okoukané triky, ale z vody už to nevypadá tak jednoduše, jako z pláže. Ale i tak, paráda.

Zde můžete zhodnotit prostornost našeho auta. Vleze se tam všechno. Jen kdyby ta kontrolka motoru zhasla.

Long Beach, Tofino

Plážový dopravní prostředek. Abyste se nemuseli s prknem tahat v ruce :-)

Tofino je menší městečko, osídlené především nejrůznějšími umělci a rozhodně se neřadí mezi tuctová města. Pohodoví lidé, obchody a půjčovny se surfařským vybavením a originální kavárny dodávají Tofinu zvláštní uvolněnou atmosféru, která se prolíná s historickým nádechem indiánských galérií. Je obklopeno desítkami malých ostrůvků, které se táhnou od zátoky Clayoquot Sound až do Tichého oceánu. A nejlepší výhled na to všechno je z vrcholu Lone Conu. Hodně strmý škrpál, ve stylu "proč jít na okolo, když nejkratší cesta je kolmo proti vrstevnicím". Ale výhled stál za to!

Radost po výškrabu na Lone Cone.

Že Tofino není jen tak obyčejné město dávají tušit i přechody pro chodce.

Zajímavostí Vancouver Islandu je řeka Marble river. Tady loví medvědi na podzim lososy, kteří se snaží vyskočit proti vodopádu a dostat se dál proti proudu řeky. Cítíme příležitost a Ondra vytahuje prut, medvěd nikde, rybaření může začít. A tady pozor, bude změna. Ondrovi se podařilo chytit lososa! Bohužel jsem zrovna moc nedávala pozor a zkoušela fotit na makro nějaké kytky kolem řeky, takže jsem to celé propásla :-) Ale podle Ondrových slov se obrovitánský velelosos po dlouhém a vyčerpávajícím boji vysmeknul z háčku a zmizel pod hladinou :-) Tak snad příště.

Ve správnou dobu, na správném místě. Kéž by to rybaření bylo taky tak jednoduché. Zapůjčené foto.

Trocha adrenalinu...

Ondra pozapomněl připsat historku, která se stala den před zkouškou z autoškoly. Tedy v době, kdy jsem měla propadlý mezinárodní  řidičák a Ondra měl v peněžence svůj žlutý papír, díky kterému sice mohl řídit, ale pouze pod dozorem osoby s platným kanadským řidičákem. Takže správně jsme ten den měli jít pěšky :-)

No, a když už jsme jeli na zkoušku "až" do Vancouveru, přece tam nepojedeme jen na otočku, že...  :-)

Vyrazili jsme už o den dříve, s tím, že po cestě zkoukneme auta na prodej (pozn. Ano, Odysseyka šla z domu). V hledáčku jsme měli Subaru Outback, auto téměř dle našich představ. Čtyřkolka, dá se v ní přenocovat, jezdí spolehlivě, vypadá dobře. Má ovšem drobnou chybičku a tou je příliš vysoká cena. V naší cenové hladině se dají sehnat pouze vraky, kterým teče olej, mají prorezlý podvozek a mají špatné Head Gasket (stále nevíme, jak se to překládá do češtiny. Ani google to neví :-) Prostě auto, které si koupíte a můžete ho tak akorát shodit z nejbližšího útesu.  A v některých případech i tyto vraky byly mimo náš rozpočet :-)

Po neúspěšném lovu nového auta jsme se rozhodli si trošku spravit náladu a vyrazili jsme na západ slunce do Stanley Parku. Nádhera, teplý červencový večer, slunce zapadající nad mořem, piknik na dece, v dáli hejno delfínů, odněkud hrála živá hudba. Kanadská klasika :-) Když jsme uznali, že romantiky již bylo dost, nasedli jsme zpátky do auta a chtěli vyrazit pryč. Už na parkovišti jsme si všimli, že se na příjezdové cestě vytvořila kolona, a auta popojíždí sotva krokem. Ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. "Asi nejsme jediní, kdo vyrazili na západ slunce". Podle velikosti fronty to vypadalo, že podobný nápad měla půlka Vancouveru. No nic, zařadili jsme se do kolony a poslušně popojížděli. Asi po dvaceti minutách a sto metrech jízdy se před námi objevily policejní majáky. "Aha, nehoda." V klidu popojíždíme dál. Po dalších pěti minutách a dvaceti metrech jízdy nám zatrnulo. Cedule jako blázen: "Připravte si vaše řidičské doklady a identifikaci a vyčkejte na pokyn šerifa".  No do pr... Za celou dobu, co jsme v Kanadě jsme nepotkali ani jednoho policajta, ani jeden radar, nic. A teď, když máme tři dny  propadlé řidičáky potkáme rovnou šest policejních aut, které zatarasily jedinou únikovou cestu ze Stanley Parku.  Rychle vymýšlíme nějakou smyslu plnou výmluvu, jde to špatně. Výmluva, že jsme opravdu netušili, že se žlutým papírem se smí řídit jen pod dozorem, asi neprojde, když to je tučným písmem napsáno hned v první větě :-) Dělat, že nerozumíme, a že jsme ztracení turisti, taky nic moc. Zdrhnout není kam. Prostě jsme v pasti. S napětím, které by se dalo krájet, předáváme naše doklady šerifovi. V duchu se uklidňuju, že pokud nám zabaví auto (což je na žlutém papíře jako poslední věta :-) stejně jsme ho chtěli prodat, a s převodovkou v háji, by nám asi stejně nikdo za to auto nezaplatil. Auto před námi zajíždí bokem ke krajnici na důkladnější prohlídku. "Tak to je v řiti!" Naposledy se rozhlížím po autě, bude mi chybět. Snad nás aspoň nechají přespat na policejní stanici a ráno zavoláme šéfovi do Whistleru, zda by si nás nepřijel vyzvednout. Určitě bude mít radost :-) Šerif svítí baterkou do našich dokladů, střídavě si prohlíží naše průkazové fotky a naše obličeje. Pak se jen zeptá: "Any alcohol?" Pípneme "No". A pohybem baterky naznačí, ať jedeme dál. Jsme volní! Ufff, ze srdce nám spadl obrovský balvan.  Opět jsme Lucky Bastards, neboli máme více štěstí než rozumu. Auto je zachráněno. A my taky :-) Není nad to si užít večer před zkouškou trochu oddechu... 

Kanadský řidičák

Malá aktuální vsuvka, ze života v Kanadě...

To, že řidičský průkaz cizí země (včetně mezinárodního, který Kanada příliš neuznává) platí po příletu do Kanady 90 dní, jsme samozřejmě zjistili den 93. po příletu...

A tak jsem se zhostil bleskového úkolu, tedy co nejrychlejšího obstarání řidičského průkazu Britské Kolumbie... Zní to snadně, že?

Na pobočce ICBC (místní Registr řidičů a vozidel) nám milá paní ochotně vysvětlila, jak na to, že nejdřív počítačový test na pravidla kanadského silničního provozu a pak teprve rezervace termínu na zkoušku z jízdy. Dostal jsem 100-stránkovou brožurku volně přeloženo "Můj první řidičák" a odešel jsem s tím, že zítra se vrátím a test samozřejmě udělám, přece to nemůže být tak těžké, pravidla budou podobná a už tu více než 3 měsíce stejně řídím...

Zvířata tu potkáte všelijaká...

A ejhle, po otevření brožurky doma jsem zjistil, že pravidly se zabývá asi prvních 20 stránek...zbytek je o tom, aby se z vás stal řidič přemýšlivý, důvtipný, na kritické situace připravený...skvělý přístup...a tak jsem předčítal kapitoly jako "srážka s medvědem" (opravdu si nevymýšlím), "unavený řidič po práci", "neposlušný spolujezdec" nebo "jak má spolujezdec podporovat svého řidiče".

Takže na test jsem se vydal za 2 týdny s tím, že snad poznám pár značek a moc kritických situací v testu nebude... Hm, otázka č. 2:

"Přímo před Vámi se vynoří z lesa medvěd, víte, že už nestihnete srážce zabránit, jak se zachováte..."

Tahle fotka není naše, ale pro ilustraci je tak akorát...

A v tomto duchu byl zbytek testu. Ale zdárně jsem ho složil. K mému velkému  překvapení mi však zabavili můj český řidičský průkaz a vydali mi "žákovský řidičský průkaz Britské Kolumbie", se kterým mohu řídit pouze pod dohledem osoby mající kanadský ŘP...z bláta do louže, předtím jsem mohl alespoň případného kontrolujícího policistu přesvědčovat, že o 90 dnech jsem netušil, že už řídím 10 let a bez nehod (téměř). Ale takhle jsme měl žlutý papír a mým "supervizorem" byla Marťa s propadlým ŘP z Čech :-)

Ale tím druhá návštěva ICBC nekončila...vystál jsem si vedlejší frontu na zkušební jízdy. Tentokráte mi na kanadské poměry poněkud neochotná paní vysvětlila, že první volný termín na jízdy má na 30. října. Zeptal jsem se jí ještě dvakrát v domnění, že si asi pletu v angličtině srpen a říjen. Bohužel nepletu.Tři a půl měsíce jezdit na černo, to se mi nechtělo. A tak jsem "milé" paní poděkoval a situaci vyřešil operativně po svém...

Jelikož zkušební jízdu můžete složit kdekoliv po celé Britské Kolumbii, sedl jsem na internet a zjišťoval stav v ostatních vesnicích a městech. Nejdříve se objevila Kelowna, 511 km a 5,5 hodiny jízdy z Whistleru, termín za 14 dní v 10.00 ráno...

Přihlášený tedy do Kelowny, čekal jsem dále, zda se někde jiný bližší termín neuvolní. A uvolnil. Za dva dny v centru vesnice jménem Vancouver. A tak jsme s Marťou vyrazili před 14 dny opět do Vancouveru. Jelikož naše stará Odysejka už to měla tou dobou skoro za sebou (ale o tom až příště), domluvil jsme si zapůjčení auta u autoškoly (to je jediný možný způsob zapůjčení auta na zkoušku v Kanadě). 15 let starou Odysejku jsem tedy vyměnil za 17 let starou Toyotu Corollu.

Zkušební komisař byl takový "milý", plešatý, 150-kilový cholerický andílek...asi jako všude na světě...pravda, dorazil jsem na zkoušku trochu později než se sluší a patří, ale za to mohl opravdu majitel Toyoty...

Vyrazili jsme. Mlčel jako ryba, jen uděloval rozkazy typu vpravo, vlevo...před sebou měl velký arch papíru a pořád si něco proškrtával...pořád...a pořád...

Ve školní zóně, (v Kanadě je zde omezená rychlost na 30 km/h) kde jsem si naštěstí všiml cedule pečlivě ukryté v poctivě nestříhané aleji, se za nás nalepil luxusní bourák, nejdřív zatroubil, že ho jako dost zdržuji...když poznal, že nezrychlím, ani neuhnu, vyrazil do protisměru, dvojitá plná čára, zákaz předjíždění. V tu chvíli můj vedle sedící cholerický andílek ještě více zrudl, zalapal po dechu a jeho ruka vystřelila po mém volantu...zatroubil, jak se sluší a patří (a že se slušelo), přikázal mi krátkým povelem přidat plyn a dojet vozidlo přede mnou. Na další křižovatce se stopkou jsme ho měli...zastavili jsme, andílek zatáhl ručku a vyrazil ze dveří. To co následovalo, si pán z bouráku za rámeček asi nedá, ale naštěstí na pěsti nedošlo...byl to jen takový český "Topolánek" ve sněmovně :-)

A v tuto chvíli jsem měl vyhráno. Andílek se po chvíli vrátil, za další chvíli se mu vrátila i jeho původní pleťová barva a pokračovali jsme. Od této chvíle už nefuněl, nekoulel očima ani nevydával kusé příkazy.

Po příjezdu k dopravnímu inspektorátu mi pogratuloval, pochválil mě, řekl mi pár drobných chyb (málo jsem prý kroutil hlavu, tzv. kanadský shoulder check, i když mě můj krk bolel docela dost) a pak přidal ještě pár peprných hlášek na bouráka ze školní zóny. Prý tu mají moc mírné dopravní zákony a tresty.

Dostal jsem na místě další žlutý papír, ovšem již bez podmínky supervizora (hurá, budu zas moct jezdit sám na ryby) a definitivní plastový mi přijde do 30 dnů poštou.

A přišel, posuďte sami...jen ten další obsah obálky mě poněkud překvapil, člověk holt nepodepisuje závěť každý den...