Co se děje v trávě...

Přiznáváme, že jsme s psaním blogu trošku pozadu, a proto na chvíli přeskočíme pár cestovních kapitol a vložíme vsuvku o tom, jak se momentálně máme čile k světu.

Náměstí ve Whistleru...klasika s olympijskými kruhy.

Odpočinek v centru města...s výhledem na hory.

Jak jsme minule psali, že jsme měli ještě jeden pracovní pohovor, tak ten dopadl nad očekávání skvěle. Dokonce až tak, že jsme opustili první sehnanou práci a rozloučili jsme se s Helen a Hayley. Holky to vzaly sportovně, chvíli se sice snažily si nás aspoň na pár dní v týdnu nechat, ale nedali jsme se :-) Výhoda ubytování je při whistlerovských obr cenách holt velké plus. No a tak tedy pracujeme pro Martina a Clare v "Bear Tracks Whistler Chalet", základním táboře pro cyklistické a lyžařské výpravy. 

Naše sídlo a pracoviště zároveň...vrchní terasa je celá naše!

Krom ubytování se nabízí turistům možnost helibikových výletů, neboli cyklovýletů, kdy si sbalíte batůžek se svačinou a vrtulníkem se necháte spolu se svým kolem dopravit na místa, kam se jen tak dostat nedá. Nádherná divočina daleko od lidí, hory, rozkvetlé louky, kolo a vy. Tečka. Jinak ve Whistleru je tolik cyklotras, včetně single tracku a downhillu, že by na to musel mít člověk půl rok, aby všechno projel. My máme naštěstí celý rok, a tak v zimě, kdy se cyklotrasy promění ve sjezdovky a běžkařské dráhy, nás s největší pravděpodobností potkáte někde s prkýnky na nohou :-)

Malá část cyklo- a běžko-tras u nás přímo za domem.

Kromě kol se dá ve Whistleru podnikat kde co. Od jízdy na paddleboardu, kajaku, přes salta na slaglině natažené nad jezerem, frisbee, zipline až po bungyjump. Samozřejmě nesmí chybět pozorování medvědů. Buď si můžete zaplatit výlet, kde vám ukážou medvěda v přírodě a nebo se stačí projít po Whistleru a můžete potkat medvěda třeba při procházce kolem řeky, jak se to podařilo nám :-) foto jsme nestihli, ale nebojte, šancí bude ještě spousta. Přece jen je Whistler domovem medvědů...

A pak že medvědi neumí lozit po stromech...

Čerstvá novinka - od včera mi toto kolo může říkat paní :-) šéfka si koupila nové kolo a co s tím starým? Oujeee, to bude jízda! Navíc každý týden pořádá Blackcomb Mountain takzvané "ladies night" pro bajkerky. Od úplných základů, jak přeskočit na kole šutr, až po sjezdy sjezdovek a skal. Viz videiko zde:

https://vimeo.com/97354860

Druhé kolo snad seženeme co nevidět, protože nevím, jak dlouho bude Ondru bavit za mnou jenom běhat :-)

Nový přírůstek do rodiny...Trek Remedy 9.8 Carbon

Prvně venku...

Jinak sezóna je v plném proudu. O turisty není nouze, sjíždí se k nám ze široka i daleka. Nejčastěji tady máme Evropany, především Němce, ale už nás navštívili i Kiwíci ze Zélandu. Zbytek jsou Američani od Californie až po Floridu.

Co dál? Auto stále jezdí. Jezdí skvěle, akorát nám už asi měsíc svítí kontrolka motoru - asi lambda sonda, podle automechanika ji můžeme v klidu ignorovat. Tak snad má pravdu :-)

Green Lake...nejstudenější voda ve Whistleru.

Alta Lake...koupando, grilovando a pádlovando grando.

Lost Lake...a naše tréninková běžecko-cyklistická dráha kolem...

První dovolená :-)

S klidným svědomím, že máme zajištěnou práci, která začíná až další týden, využíváme pěti volných dnů a vyrážíme na cesty. Při pohledu na obrovskou mapu Britské Kolumbie zjišťujeme, že pět dnů není zas tak mnoho, a že vlastně budeme rádi, když stihneme aspoň malý okruh přes Cache Creek a Kelownu. Z pracovního pohovoru vyrážíme rovnou do divočiny.

Z Whistleru vedou dvě únikové cesty. Jedna na jih do Vancouveru a druha na sever přes poměrně vysoký, dech beroucí a benzín žeroucí průsmyk s nádhernými ledovcovými jezery Joffre Lakes.

A k těmto celkem třem jezerům vedl náš první výlet do pravého kanadského lesa, osídleného medvědy, včetně grizzlyho, pumami, vlky, kojoty, losy, fretkami a dalšími zvířátky. Ze začátku obhlížíme všechny stromy, hledáme, který chlupáč se za nimi skrývá a chce na nás vybafnout. Tajně doufáme, že vzduch je čistý, ale všude přítomné cedule s desaterem, co dělat když potkáte medvěda, nás nenechávají v klidu. Po čtvrthodince přicházíme k prvnímu jezeru, které je od parkoviště vzdálené cca 5 minut :-) s takovou rychlostí bychom šli k poslednímu jezeru celou věčnost.

Bereme klacek do ruky, třeba to bude na toho medvěda stačit :-) a odhodlaně přidáváme na rychlosti. Člověk by nevěřil, jak najednou začne vnímat lesní život úplně jinýma očima. Skenujeme teren na desítky metrů dopředu, vnímáme každé šustnutí v houští, každé zapraskání větvičky. Každý vrabec, který nečekaně vystartuje z křoví, nám navozuje předinfarktový stav. Nejčastější věta: "co to bylo?". 

Naštěstí se žádné drama nekonalo a na konci nás čekala odměna v podobě ledovcového jezera Upper Joffre Lake. Uff.

Na cestě dál se krajina začíná překvapivě měnit. Srážkový stín, který na nás čeká v oblasti Cache Creek, si pro nás připravil vyprahlou prérii, tvořenou hlubokými kaňony řek.

Atmosféru divokého západu podtrhují ranče s dobytkem a nekonečně dlouhé nákladní vlaky. Některé z nich mají přes 150 vozů a pokud máte to štěstí, že vám zrovna spadnou závory před přejezdem, můžete čekat klidně i 10 minut.

Celá westernova romantika má však jeden háček. Kde je prérie, tam nejsou stromy. Kde nejsou stromy, tam se špatně schovává auto na přenocování... A tak nám nezbylo než odstavit náš kočár u starého zapomenutého vlakového nádraží s nádherným výhledem na jezero a dělat, že tam nejsme. "To bude nějaká vedlejší trasa vlaku. Tady určitě nic nepojede, protože všechny vlaky jezdi na druhé straně jezera". Nevím, kde se stala chyba, ale kolem druhé hodiny ranní jsme měli napočítaných dvanáct vlaků z obou stran :-) a už vůbec nerozumím tomu, proč se musí pokaždé, když se míjí, několikrát hlasitě protroubit na pozdrav. I ve dvě ráno! Jako by nestačilo se probliknout.

Cestou dál se krajina postupně proměňuje v zemědělskou oblast posetou jablečnými, hruškovými, broskvovými a třešňovými sady. Na jedné křižovatce narazíme na zarostlého indiána s "bargain shopem", neboli smluvním pouličním obchodem. Něco podobného jako recycle na Zelandě. Pokud už něco nepotřebujete a je vám líto to vyhodit, donesete to tomuto indiánovi a ten to prodá někomu, komu se to zrovna hodí. Ovšem za minimální cenu. A tak jsme rozšířili naší kuchyňskou výbavu čítající jeden ešus a dva bagry o pánev - tefalku s termospotem :-) Původně za ni chtěl tři dolary, ale v kapse jsme měli jen pár centu a nebo papírovou dvacku. A jelikož indián neměl drobné nazpátek, vzal si od nás kupičku centů a s pohodovým úsměvem, že to vlastně stačí, nám zamával. Jupí, to budou stejky!

Vzhledem k tomu, že nás následující den čekal další pracovní pohovor ve Whistleru, bylo zapotřebí se hodit trošku do parády a najít někde sprchu. Snad poprvé za celou dobu jedeme na noc do kempu. K našemu překvapení to není jen tak ledajaký kemp. Za poměrně  lidovou cenu máme k dispozici kromě sprchy s teplou vodou taky krytý bazén a dokonce i vířivku, která se vzhledem k chladnému počasí a začínajícímu dešti více než hodí.

Cesta do Whistleru

Po ranním brzkém vstávání, rychle snídani a opětovném zabaleni našich decentních "krosniček" vyrazíme vytisknout naše nové životopisy, které jsme si noc předtím urychleně sepsali. Pod heslem "šetříme i kanadské lesy" se nám životopis vtěsnal každému na 1 stránku A4. Hlavně nebýt pro potenciální zaměstnavatele tzv. over‑educated, takže nově každý pracujeme 2 roky jako farmaceut a předtím samozřejmě Nový Zéland a spousty studentských brigád při škole. K tomu ještě spolehlivost, pracovitost, týmový duch a zkouška IELTS a životopis pro naše kanadské head-huntery je na světě... Každý tiskneme 20 kopií pro začátek a vyrážíme do infocentra pro další rozumy.

Tady se nás ujme vynikající kanadská babča, bývalá ředitelka školy, a s historkami o medvědech na školní zahradě nás vybaví vším potřebným pro první cestu po Britské Kolumbii.

Z hostelu pak vyrážíme jak šerpové na Everest, každý 3 batohy a 2 tašky, jen místo vzhůru míříme dolů do přístavu a do podzemky trasy Expo line. 15 stanic a jsme na 22. Ulici (opravdu název zastávky), kde už na nás čeká usměvavý Filipínec s naším novým miláčkem - Hondou Odyssey ročník 2000.

Po prvních peripetiích s přehlášením vozu v indické kanceláři zakotvíme v kanceláři bezpečně kanadské a už jde vše hladce, pojištění, přepis, SPZ si můžeme vybrat (není třeba žádné uplácení) a za pouhých 650 dolarů máme naše nové auto pojištěné (nenechte se mýlit, jen na 3 měsíce, cena vskutku lidová :-)). Odvážíme Filipínce domů, předáváme mu tučný balíček těžce sehnaných kanadských bankovek (3 dny předem jsme obcházeli různé bankomaty s našimi českými platebními kartami a prosili o smilování, už nikdy více!) a loučíme se. Přes pořádný nákup vybavení a základních potravin ve Walmartu (kde jinde v severní Americe) si to šineme přes město v odpolední dopravní špičce...v Praze normálně velký problém, nikoliv zde, kde je všem pravidlo zipu více než vlastní. A tak i když stojíme v několika kolonách, nikdy se zcela nezastavíme a slučování 2 pruhů bychom mohli natočit na instruktážní video pro autoškoly. Po centru projedeme opět krásným zeleným Stanley parkem a přes obrovský visutý most do severního Vancouveru. V dešti se na dálnici zastavujeme v malé vesničce Horseshoe Bay, kde vychutnáváme výbornou kávu s výhledem na moře a trajekty odjíždějící odsud na Vancouver Island (malý ostrov u Britské Kolumbie, který je větší než celá ČR).

Do městečka Squamish dojíždíme takzvaně na výpary, naštěstí je benzínka pod kopcem... To by pro dnešek stačilo a připravujeme se na první noc v našem prostorném rodinném sedmimístném autě, na parkovišti u přístavu. Zadní sedačky sklopit do roviny, prostřední sklopit dopředu a hned máme 2 x 1,5 metru opravdu rovné plochy na spaní. Na to karimatky, spacák a noc v tolika hvězdičkovém hotelu, kolik jich jen z okna spočítáte, je na světě. A to ještě každou noc s jiným výhledem... Déšť bubnuje do střechy a my si necháváme zdát o zítřejším shánění práce v kanadském olympijském městečku Whistler.

K ránu déšť ustává a probouzíme se do malého ospalého přístavního městečka. Zajíždíme ještě omrknout blízký vodopád a hurá dále na Whistler.

Whistler mi připomíná Švýcarsko, bohaté horské městečko sevřené sněhem zasypanými horskými štíty. Na náměstí připomínají olympijské kruhy zimní hry z roku 2010, všechny hotely z krásného dřeva a kulatin.

Čekání na pracovní pohovor trávíme obhlídkou města a blízkého okolí. V nedalekém bikovém centru potkáváme Češku Míšu, která tu už žije několik let a snaží se o trvalou rezidenci. Poradí nám co a jak, kde shánět ubytování i práci a jak si nejlépe užívat zdejší okolí.

V kavárně, kde za chvíli čekáme na interview, potkáváme ještě další Češku, prostě jsme národ cestovatelů. Pohovor probíhá k naší spokojenosti a tentýž večer už víme, že jsme přijati. Je to sice housekeeping, tedy úklid hotelových a soukromých rezidencí, ale slušně platí (víc než v českém lékárenství) a pro začátek proč ne. Seženeme si ještě místní noviny a odpovídáme na spousty dalších pracovních inzerátů, jako číšníci, zahradníci, recepční a podobně. K několika zaměstnavatelům zajdeme i osobně s životopisem. Spát odjíždíme kousek za městečko, k překrásnému jezeru One Mile Lake.

Vancouver

Po krásných 12 hodinách spánku jsme se vydali objevovat město. Časový posun se hlásí ještě dva dny po příletu, vstáváme daleko před budíkem (který máme na sedm na ráno). Kéž by to zůstalo tak jednoduché i doma, když vstáváme do práce :-) Díky obrovské ploše, na které se Kanada rozprostírá, si mohou kanaďani dopřát luxus prostoru a téměř každý bydlí místo paneláku v rodinném domečku, což dělá z Vancouveru velmi rozlehlé město.

Naše objevování Vancouveru se proto smrsklo pouze na mini území Downtown, které je centrem veškerého dění. Obchodní centrum, přístavy, olympijské centrum, pláže, parádní Stanley park, restaurace nejrůznějších kuchyní a všudy přítomné kavárny a výborné kafe.

Vancouver je nakloněný cyklistům a je protkán hustou sítí cyklostezek. Tady by se jezdilo do práce na kole jedna radost. Pokud někdo neholduje bikům nebo kolečkovým bruslím, tak může běhat do kolečka kolem celého Downtownu až do zblbnutí. Možnosti jsou neomezené.

Nejvíce nás zaujal Stanley park, dle průvodce největší městský park v severní Americe. Což jsme si přečetli v průvodci bohužel až někdy v půlce naší okružní procházky kolem parku. V tu chvíli jsme měli nachozených kolem 20 km po asfaltu, prozatím v pohorkách, protože pohodlnější boty si koupíme až za dva dny, kdy konečně pochopíme, že nabídka našich bot a la pohorky a sandálky, na které je prozatím brzo, není pro život člověka městského typu dostačující. Na to, že se park nachází přímo uprostřed rušného a neustále pulzujícího města, je zde neuvěřitelný klid.

Najednou se ocitáme uprostřed lesa s Beaver lakem /bobřím jezerem/. Za neustálého pobrukování si písníčky z How I met your mother "Two beavers are better than one" :-) hledáme nějakou chlupatou kouličku s placatým ocáskem. Z dálky vidíme v křoví jednoho, ale než nastavíme na foťáku správnou clonu, je v čudu. Ach ty zrcadlovky...  Za to nám aspoň zapózoval mýval (racoon). Na to, jak vypadá roztomile, dokáže být pěkně agresivní, když nemá náladu. Naštěstí se dobře vyspal a pózuje jak modelka :-)

Samozřejmě nesmí chybět indiánské totemy. Na téma indiáni ale až někdy příště. Prozatím jsme z nich lehce nesví, ale snad se to časem spraví :-)

Ve Vancouveru trávíme necelý týden, je potřeba kromě regenerece po dlouhém letu zařídit pár věcí. Social insurance number SIN - něco jako sociálka, bankovní konto (ať nám může chodit naše zaoceánská tučná výplata :-), kanadskou SIM kartu a ještě drobnost v podobě auta, aby nám sloužilo jako útočiště při cestách na daleký sever a všude možně i nemožně. Zde zaplesá snad každé srdce evropana vycepovaného papírokracií. SIN máme vyřízené za 10 minut s použitím pouze jediného formuláře. Nemluvě o bance, kde se nás ujme sympatický úředník, a za necelou půlhoďku odcházíme s 2 čerstvě podepsanými platebními kartami a příslibem bonusu 100 dolarů, které dostaneme prostě jen tak, jako poděkování za využití jejich služeb. Nebojte, přečetli jsme si poctivě celou smlouvu až do konce a všechny podmínky k tomu :-) S kanadskou SIM kartou se nečekaně zasekáváme. Ceny místních mobilních operátorů jsou na evropské poměry dost nadprůměrné, a například pokud voláte mimo Vancouver, jedná se již o meziměsto a tím pádem o vyšší sazbu. Pod 40 dolarů za měsíc se prostě nedostaneme. A to jsme toho klučinu ukecali na 20-ti dolarovou slevu a aktivaci SIM karty zdarma. Taky proto máme prozatím jen jedno kanadské číslo, zatím to stačí :-)

Přílet do Kanady

Po předodletovém shonu, kdy jsme kromě balení věcí na rok v Kanadě řešili ještě pronájem bytu a dokumenty pro kanadskou lékárenskou komoru (a že jich nebylo málo), jsme si konečně mohli nastavit budík na 4:00, abychom stíhali ranní letadlo do Frankfurtu a dále do Seattlu a vytouženého Vancouveru. Let probíhal celkem v klidu, ve Frankfurtu se k nám na chvíli připojil klučina z Frýdku-Místku (svět je opravdu malý), který žije již několik let na Aljašce a vlastní firmu s rybolovem a několik lodí k tomu :-) První zádrhel přišel až v Seattlu. Pokud budete někdy plánovat cestu s přestupem v Americe, vězte, že tři hodiny na letišti jsou opravdu tak-tak. Místo potloukání se po obchodech strávíte tento čas ve frontách na nejrůznější kontroly od otisku prstů, sítnice, rentgenu s rukama nad hlavou, pohovoru s celníky a dalšími pracovníky, kteří se chtějí seznámit s Vaší rodinnou historií. A to byl prosím jen transfer z letadla do letadla. Odlet do Vancouveru jsme stihli dost na těsno, a ještě jsme se nechali vystresovat letušákem od Alasca airlines, který nám s úsměvem na rtu oznámil, že naše víza do Kanady jsou neplatná. To jako, že pojedeme zpátky? Tak to ani omylem! Přivolaný supervizor byl pohodový kanaďan s pravidlem číslo jedna "don't panic" a pravidlem číslo dva "všechno se nějak vyřeší". Chvíli listoval v počítači, možná i na netu, dělal, že něco hledá, až našel a k naší obrovské úlevě nám oznámil, že se letušák spletl a naše cesta do kanadských hor je opět volná :-). Venku na ploše čekalo malé vrtulové prdítko z roku jedna dva. 

Hned při vstupu na palubu jsme si oba vybavili historku od Donutila, jak letěl malinkatým letadýlkem, s malýma schůdečičkama a s malou letuštičkou štípající kleštičkama jízdenčičky... Interiér letadýlka se nesl v duchu cca padesátých let, ošoupané kožené sedačky, do kterých se již obtisklo nejedno pozadí.

Místo klasické plovací vesty jsme v případě nouze mohli odlepit polystyrenový sedák zpod zadku, upozornění ohledně dýchacích masek letuška vynechala, nebylo totiž odkud by ty masky vypadly :-) únikový východ vedl někudy přes zavazadlový prostor. Ale pilot se usmíval, to bylo hlavní :-)

Ve Vancouveru na nás čekala poslední překážka - imigrační úředníci, respektive fronta Filipínců před námi. Všichni měli přikleplou trvalou rezidenci, ale vypáčit z nich, jak se k ní dostali, bylo pro jejich neznalost angličtiny nemožné. Nechápeme. S komunikací s nimi měli problém i sami úředníci, a tak odbavení jednoho filipínce trvalo klidně i půl hodiny. V našem případě nebylo co řešit a za dvě minuty jsme dostali razítko do pasu :-) Tou dobou už bylo kolem třetí hodiny ranní českého času a začínala se ozývat únava, v mém případě i hlad :-) Po ubytování se v hostelu jsme ještě skočili ochutnat místní kuchyni, a ze široké nabídky restaurací jsme si vybrali arabský falafel :-) chlapík za pultem nám neváhal povyprávět co nového v NHL. Chtěli jsme trošku zamachrovat a pochlubit se, že v naší domovině bude probíhat mistrovství světa v ledním hokeji, ale chlapík nás bez váhání setřel s tím, že ho zajímá jen NHL a socker :-) ale falafel měl vynikající...

Pro Medvědí ráj sepsala Marťa :-)